Mužství a ženství

Wilfried Nelles nás uvádí do složitých kliček partnerských vztahů prostřednictvím pojmenování rozdílů mezi mužstvím a ženstvím a tajemstvím, které se za těmito zvláštními světy skrývá:

„Setká-li se muž se ženou, tím, co je na počátku tajemné, je druhé pohlaví jako takové. To, co muže přitahuje a současně v něm probouzí mužskou stránku, je ženský svět, tajemství ženství. A je to mužství, co ženu fascinuje, provokuje a potvrzuje její ženskou stránku. Můžeme si toho všimnout kdykoli, když se ke skupině žen připojí nějaký muž, nebo když se nějaká žena přidá k partě mužů – všichni se okamžitě začnou chovat jinak.“

Nelles dále specifikuje charakteristiky mužství a ženství: „Mužství je svým hlavním zaměřením agresivní a „bezohledné“; to znamená, hledí vpřed, a ne zpět. Je to jeho přirozené založení, a to slouží svému přirozenému účelu: hnát život dopředu. Přirozená agrese je sice hrozivá, ale nemá nic společného s hněvem, vztekem nebo násilnictvím. Není namířená proti někomu nebo něčemu, ale je tu – a to bez ohledu na cokoli. Není to také žádný pocit a nemá s pocity co dočinění. Je to prostě síla deroucí se vpřed ve smyslu původního latinského významu slova agrese. (Aggredi znamená jít vpřed, vrhat se, útočit; podnikat. Byl to základní pohyb římského vojska, které jednoduše nezadržitelně kráčelo vpřed.) Mužská agrese stojí ve službách života, ve službách jeho základního pohybu, stálého pohybu vpřed a rozšiřování se. To, že mužská agrese není „zlá“ a nemá nic společného se vztekem a podobnými emocemi, neznamená v žádném případě, že by nemohla ohrožovat, nebo že by jako ohrožující nemohla být vnímána. Může tak připadat jak mužům, tak ženám. Těm zejména. Často dnes zapomínáme, že agrese je životně důležitou silou, která ze základem celé přírody.

Podíváme-li se z tohoto pohledu na ženství, uvidíme, že má jedinečnou a velkolepou schopnost přijímat agresivní mužskou sílu a zcela podivuhodným způsobem ji umírňovat a proměňovat – v touhu a život. Napřed je třeba říci, že také ženství potřebuje mužskou agresivitu, aby mohlo dostát svému přirozenému určení: přijmout život a donosit ho. Místo aby ženy zatracovaly mužskou agresivitu, měly by si jí vážit a cenit ze svého – ženského – hlediska. A to o to více, jestliže agresivita vyvolává v ženě touhu. Samozřejmě pouze tehdy, když se žena oddá ženskosti, této specificky ženské síle. Přírodě se ale nejedná o touhu (ta je pro ni pouze prostředníkem pro splnění cíle, tj. rozmnožování), jde o plození nového života. Život vzniká tím, že žena promění mužskou agresi a přijme ji do sebe. Díky tomu se agrese ztrácí a zároveň se stává plodnou jak pro muže, tak pro ženu. Otevřenost a přístupnost jsou ženskou přirozeností, bez nich by neexistoval život. Oddání se je ženským podílem na životě (dalo by se říci ženským osudem), agrese mužským. Obojí je zapotřebí.“

Braní a dávání ve vztahu. Kreativita.

A jak se proměňuje mužství a ženství ve vztahu? Wilfried Nelles vychází ze svých mnohaletých zkušeností rodinných konstelací: „Muž a žena nejsou stejní a každé rovnostářství je okrádá o přirozené přednosti, vzdaluje od sebe samých a dělá je nešťastné. Když zůstane každý u svého, navzájem se doplňují a jsou na sebe odkázáni, aby se mohli podílet na celku. Jsou na sebe odkázáni tím způsobem, že nechávají tomu druhému jeho jinakost a váží si jí, oceňují ji a milují ji, neboť právě tato jinakost dává možnost zažít sebe sama a předávat ji dál. Každý pokus vyrovnat se tomu druhému, ženy mužům a muži ženám, poškozuje vlastní naplnění. Přirozenému vztahu muže a ženy dnes stojí v cestě rozšířený ideál nezávislosti. Ideál nemá nic společného se skutečností. V žádném případě nejsme nezávislí, neboť celý náš život je spleť vzájemných závislostí.

Ve vztahu působí idea nezávislosti destruktivně. Neboť muž potřebuje ženu, aby se mohl realizovat jako muž, aby se jako muž dostal sám k sobě; a žena potřebuje muže, aby se realizovala jako žena a dostala se sama k sobě. A v prožívání a naplnění sebe sama – žena svého vlastního ženství skrze muže a muž svého vlastního mužství skrze ženu – je člověk zajedno sám se sebou a svobodný. Svobodný, ale ne nezávislý!

Pro většinu žen je stále ještě důležitou její vlastní kreativita, a to nechat v sobě růst život a doprovázet děti do života. Když se teď snaží vyrovnat se mužům ve společenské soutěži, ztrácejí svou ženskost. Kreativita žen spočívá v přijetí toho, co je mužské, v proměně toho právě skrze přijetí. Spojují se v ní protiklady, plus a minus, a vzniká něco nového, a to se děje, bez toho, aby něco dělala. Musí být pouze připravená přijímat, a právě skrze toto přijetí ocenit mužův přínos.

Jestliže by se tyto skutečnosti vzaly opět v úvahu, mohla by se objevit nová perspektiva společenské úlohy ženy. Nespočívalo by to ani v napodobování, ani v soupeření nebo v boji s muži, ale v přijetí a proměně mužských impulsů. Zbavilo by to společnost její tvrdosti a ženu by to ponechalo ženou.

Ve vztahu to znamená, že žena přijme mužství i v jeho počáteční hrubosti, místo toho, aby s ním bojovala, devalvovala ho a kastrovala. Důvěřuje své ženské schopnosti proměňovat oddáním se. Sexuální akt nám poskytuje praobraz toho, jaké síly působí mezi mužem a ženou, síly, které jsou specificky mužské a specificky ženské, a jakou sílu mohou vyvinout společně, když oba vnímají svou úlohu. Dalším důležitým aspektem ženské kreativity je čekání. Zatím co muž může vykonávat svůj přínos aktivním konáním a jednáním, spočívá ženin přínos v čekání. Napřed čeká na to, jestli otěhotněla – nemůže to nijak ovlivnit. Potom čeká devět měsíců na porod, aniž by mohla něco udělat. A také porod nemůže „udělat“. Naopak jakýkoliv aktivní ženin počin může proces ohrozit. Její přínos spočívá pouze v čekání a v tom, že nechá, aby se věci děly, poddá se přirozenému běhu věcí. Jedná se o ženskou prastarou zkušenost, ve které spočívá jedinečná schopnost a kvalita.“

Ženská a mužská zranitelnost

Čemu se v partnerských vztazích vystavujeme? Jaká rizika vstupem do vztahů můžeme či musíme přijmout? Nelles toto téma rozvádí:
„Muži a ženy jsou vystaveni rozdílným rizikům a jsou jinak zranitelní, jestliže se svěří své skutečné pohlavní přirozenosti. Rizika jsou tak rozdílná jako pohlaví sama. Riziko ženy spočívá v tom, že může čekat marně, a v tom, že je vydaná na milost a nemilost vnějšímu násilí (přírody nebo muže).
Například může být přehlížena, muž ji vůbec nemusí vzít na vědomí a vybrat si ji (kdo má za sebou zkušenosti starých tanečních hodin, zná tento strach). Sex jí může způsobovat bolest, během těhotenství nebo při porodu se může něco zhatit, aniž by to mohla nějak ovlivnit. Může přijít o dítě, nebo dokonce v nejhorším případě může sama přijít o život. Při sexuálním aktu je vystavena mužovu potenciálnímu násilí, a během těhotenství a porodu je podřízena moci a prapůvodní síle tohoto procesu. Tuto zkušenost udělalo mnoho žen a je přítomna v nevědomí každé z nich. Celý proces, počínaje prvním setkáním s mužem a konče narozením dítěte, je pro ženu procesem vydání se.

Riziko muže spočívá v tom, že může být odmítnut. Také tuto zkušenost, včetně strachu z odmítnutí, znají všichni muži, zejména když jsou mladí a když se ucházejí o dívku. Zatímco žena může velmi dobře skrývat svá přání a sexuální touhu, je u muže vše zřejmé. Jeho touha je, na rozdíl od ženiny, od počátku až dokonce velmi čitelná.
Mužova zranitelnost se nedotýká jeho těla (jako je tomu u ženy), ale jeho duše. Fyzicky se dokáže výborně chránit, ale jeho nitro se ukazuje skrze jeho tělo. Mužská hrubost, dokonce násilí, je většinou snahou přenést se přes tuto zranitelnost, nedat ji najevo a nemuset ji vnímat ani sám.
Mužské pohlavní orgány se nacházejí venku, ženské uvnitř. Jeho vzrušení a orgasmus jsou zřejmé, u ženy je vše skryté. To také znamená: ona může klamat, on ne. Klam je ženina důležitá zbraň. Používá ho, aby se vyhnula poranění, a může ho používat také jako mocenský prostředek. Mužská preventivní strategie spočívá v agresi a/nebo popírání citů, ženská v klamání a svádění. Přitom žena používá moc oběti – ona za to nemůže, agresor je ten zlý. Ve skutečnosti jsou oba stejně zlí, a nebo nejsou – používají pouze prostředky, které mají k dispozici, aby se nenechali zraňovat. Muž nemá vliv na to, co se stane s jeho semenem po té, co ho „odevzdal“. Žena může jít například na potrat, může s ním odejít, nebo dokonce říci, že to není jeho dítě, nebo mu může podstrčit jiné dítě. To všechno jsou způsoby odmítnutí. Poněvadž muži spíše jednají a ženy reagují, poněvadž u muže je vše viditelnější než u ženy, připisuje se mu častěji vina, zatímco subtilnější zranění způsobená ženami nelze tak snadno zahlédnout. Někteří muži určitě přistupují k ženám hrubě a bez respektu, ale ženy si často mužské zranitelnosti nejsou vědomy a reagují velmi ostře a zraňují při tom.“

My sami vyzařujeme energii. Každý z nás dle úrovně svého vědomí vyzařuje různou energii. Osvícení lidé nebo lidé na vysokém stupni vědomí vyzařují energii, která ovlivňuje dění na celé planetě i dále. Měla jsem tu čest meditovat v blízkosti Šrí V.V.Brahmama, když byl v létě v Praze. Energie, která se linula z jeho srdce se hluboce dotkla každého z desítek a stovek lidí v místnosti a nemám pochyb, že plynula dál po celé Praze a Čechách. Vysoký stupeň vědomí tvoří přirozeně vysoký stupeň energie, dá-li se to takto říci.

Tyto řádky jsem se rozhodla napsat po několika letech tzv. energetické práce s Reiki, Shambalou, Imarou a jinými typy energií. Zjistila jsem, že mnoho lidí se má tendenci omezovat těmito pojmy, případně stupni té které energie. Po pár letech práce s Reiki a dalším množstvím energií jsem zjistila, že mi přichází mé vlastní energie, případně pro každého že přichází jeho vlastní energie, a to jak při léčení, tak i zasvěcování. Sama pro sebe jsem si zpracovala, že už nepotřebuji další zasvěcování, stupně, systémy atd. Toto se snažím předávat i dále, ale přichází mi, že je nutné sdělovat tuto informaci více. Vesmír je otevřený pro všechny se svými dary. Už není doba na to, abychom procházeli různými zasvěcovacími systémy, které nás často spíše odpoutávají od vlastních tvůrčích energií.

Pro lidi, kteří doposud žili pouze hmotně a začínají se teprve otevírat své vlastní transformaci a svému uvědomění, může být dobré zasvěcení do Reiki. Reiki může pomoci otevřít jejich energetické kanály pro lepší průchodnost těchto toků. Stejně tak se domnívám může pomoci dlouhodobě praktikovaná jóga, meditace, tai chi apod., i když energeticky bude Reiki nesporně rychlejší cestou. Energeticky pracuje i ájurvéda, která je ještě mnohem ucelenější než novodobé typy práce s Reiki.

Když mluvíme o Reiki, tak pro mne vždy bylo Reiki univerzální energií, tj. nikoliv jeden proud energie, která se dědí v jakési mistrovské linii. Nedomnívám se, že Mikao Usui měl v plánu pojímat Reiki jako jeden typ energie, který se nesmí měnit. Energie se mění v nás, všude kolem nás jenom s tím jak si sami sebe více uvědomujeme. Bylo by tedy podivné používat jen jeden typ energie, která zůstává stejná, i když my jsme se posunuli ve svém vývoji už někam úplně jinam.
To, co vždy odlišovalo Reiki od Mikao Usuiho od jiných typů energií byly symboly, které jsou velice krásné a mocné, protože odkazují na starodávné a osvědčené tradice léčení. Tyto symboly mají pochopitelně svou platnost i nadále a mohou nám velice na naší cestě pomoci.

Mezi reikisty panují vášnivé debaty, jestli pouze tradiční škola je ta správná nebo jestli mohou být odlišnosti v zasvěcování i kreslení symbolů. Ať tak nebo onak, všem lidem zasvěceným kteroukoliv linií Reiki funguje a množství variant Reiki symbolů dokazuje, že všechny varianty fungují také. Všichni nakonec dojdou k poznání, že zdroj energie je pouze jeden a ač se způsoby zasvěcení či symboly ztropíme cokoliv, Univerzum nás láskyplně opraví. Důležitý je tedy úmysl. Mikao Usui měl mnoho následovníků a v západním světě rozšířená linie vedoucí přes Hajašiho a Hawajo Takatu je pouze jedna z nich. Je otázkou, kolik z původního učení Usuiho se až k nám dostalo a v jaké formě. Pravdou je, že původní Usuiho používání Reiki bylo spíše meditativní a nepoužívaly se pozice rukou na lidském těle. Tyto techniky doplnil do systému až Hajaši. V tomto ohledu mi potom debaty na téma zasvěcovací techniky a “nejpřesnější varianta” kreslení Reiki symbolů nepřijde důležitá. Já osobně jsem prošla prvním a druhým stupněm Usui Shiki Ryoho Reiki a pak opět od druhého stupně k mistrovskému zasvěcení netradiční školou Reiki. Teprve v netradičním způsobu jsem našla mnohem více informací o léčebných energiích a léčení vůbec. Dál už jsem si pak ale vyšlapávala svou vlastní cestu.

Pokud již člověk má toto základní naladění, nebo jej má přirozeně i bez různých zasvěcovacích rituálů, tak již není třeba podle mého názoru absolvovat různé další stupně čehokoliv. Zasvěcení je v podstatě naladění, tj. naladění na vyšší stupeň vibrace. Toto probíhá postupně samo, jen používáním Reiki, nebo v poslední době díky transformaci celé Země. Pokud člověk intuitivně cítí, že potřebuje mít zprostředkované zasvěcení, pak je to v pořádku. Neměl by ale cítit potřebu zasvěcení jen kvůli tomu, že se to má, nebo že někdo přišel s dalším systémem a dalšími stupni nějaké nové energie. Je potřeba rozlišovat co chce má duše a co chce mé ego, které z chtění nebo ze strachu cítí potřebu něčeho dalšího. Protože naše duše má přístup k čemukoliv z nepřeberných darů, které jsou nám k dispozici.

Zasvěcovací proces samotný by podle mého názoru měl dát co největší prostor Univerzu samotnému tak, aby energie neprocházely přes fyzické bytí toho, kdo energie zprostředkovává. Všichni jsme zatížení různými dřívějšími zkušenostmi, a proto by rituál měl být spíše prosbou, modlitbou, odevzdáním se vyšší moudrosti. Je na každém jakou cestu si v rámci tohoto rituálu najde, důležité je, aby vycházela ze srdce a čisté myšlenky.

Caroline Myssová považuje intuitivní nebo symbolické zření nikoliv za nadání, ale dovednost vycházející ze sebeúcty: “Tuto dovednost – a zdravé vědomí vlastního já – získáte mnohem snadněji, když dokážete myslet ve slovech, pojmech a principech energetické medicíny. Při čtení této kapitoly myslete na to, že naučit se používat intuici znamená naučit se interpretovat řeč energie.”

Lidské energetické pole

Caroline Myssová popisuje fungování lidského energetického pole následovně: “Všechno živé pulsuje energií, která obsahuje informaci. Nikoho nepřekvapí, že toto pojetí přijímají lidé praktikující alternativní nebo doplňkovou medicínu, ale existenci elektromagnetického pole vytvářeného biologickými procesy těla uznávají také někteří kvantoví fyzikové. Vědci přijímají skutečnost, že lidské tělo vytváří elektrickou energii, neboť živá tkáň vytváří energii.
Naše fyzické tělo obklopuje energetické pole zhruba ve vzdálenosti natažených paží. Jedná se o jakési informační centrum a vysoce citlivý systém vnímání. Prostřednictvím tohoto systému neustále „komunikujeme“ se vším, co nás obklopuje. Jedná se o jakousi vědomou elektrickou energii vysílající a přijímající informace z těl ostatních lidí. Lidé s intuitivními schopnostmi vnímají právě tyto informace přicházející z energetického pole.
Lékaři praktikující energetickou medicínu jsou přesvědčeni, že energetické pole každého člověka obsahuje a odráží jeho energii vytvořenou našimi vnitřními a vnějšími zkušenostmi – jak pozitivními, tak negativními. Tato emocionální síla ovlivňuje fyzickou tkáň v našem těle. Naše biografie – neboli souhrn zkušeností, které tvoří náš život – se tak stává naší biologií.
Zkušenosti, které přinášejí emocionální energii do našeho energetického systému, zahrnují minulé a současné vztahy jak osobní, tak pracovní; hluboké a bolestivé zážitky a vzpomínky; přesvědčení a postoje, což se týká rovněž víry a pověr. Emoce vzešlé z těchto zkušeností se ukládají v našem biologickém systému a podílejí se na vzniku buněčné tkáně, která vytváří kvalitu energie odrážející tyto emoce. Takové energetické vjemy představují řeč energie obsahující doslovnou a symbolickou informaci, kterou intuitivní lékař umí číst.
Uveďme si příklad informace, jakou může energetické pole poskytnout. Dejme tomu, že jste měli na základní škole problémy s matematikou. Znalost násobilky sama o sobě neobsahuje žádný emocionální náboj, který by mohl mít vliv na stav naší buněčné tkáně. Kdyby vás ovšem učitel ponižoval, protože vám násobilka nešla, obsahovala by taková zkušenost emocionální náboj, který by mohl poškodit buňky, zvlášť pokud byste na té vpomínce lpěli až do dospělosti nebo se podle ní rozhodovali, jak nakládat s kritikou, autoritami, vzděláním nebo neúspěchem. Člověk s intuitivními schopnostmi by dokázal zachytit doslovný obraz vaší zkušenosti s učitelem nebo jakýkoli jiný negativní symbol spojený s takovou zkušeností.
Pozitivní obraz a energie pozitivních zkušeností se v energetickém poli také uchovávají. Vzpomeňte si na situaci, kdy vás někdo chválil za dobře vykonanou práci, na projev laskavosti nebo pomoci. Cítíte pozitivní energii – příval osobní síly ve vašem těle. Pozitivní a negativní zkušenosti zanechávají stopu v buněčné tkáni i v energetickém poli. Neurobioložka dr. Candance Pertová dokázala, že neuropeptidy, tj. chemické látky aktivované emocemi, jsou myšlenky převedené ve hmotu. Naše emoce fyzicky přebývají v těle a působí na buňky a tkáně. Doktorka Pertová tvrdí, že ve skutečnosti není možné oddělit mysl od těla, protože stejné buňky, které vytvářejí a přijímají emocionální chemické látky v mozku, se nacházejí v celém těle. Tělo někdy reaguje emocionálně a vytváří emocionální molekuly, dokonce ještě dřív než mozek zaznamenal nějaký problém. Vzpomeňte si například, jak často vaše tělo reaguje na hlasitý zvuk dřív, než o tom stačíte přemýšlet.”

První princip: Biografie se stává biologií

V rámci prvního principu popisuje Myssová každého člověka jako živoucí historickou knihu. Říká: “Naše tělo obsahuje naši minulost – každou kapitolu, řádek a verš všech událostí a vztahů našeho života. Naše biologické zdraví se stává živoucí výpovědí vyjadřující naše síly, slabosti, naděje a strachy.
Každá myšlenka, která vás kdy napadla, putovala vaším biologickým systémem a vyvolala fyziologickou reakci. Některé myšlenky jsou jako hlubinné nálože – vyvolávají reakci v celém těle. Například takový strach aktivuje každou soustavu v těle: svírá se nám žaludek, srdce tluče rychleji nebo se začneme potit. Láskyplná myšlenka může naopak celé tělo uvolnit. Některé myšlenky jsou jemnější a jiné dokonce nevědomé. Mnohé nemají smysl a prolétnou tělem jako vítr sítí, nevyžadují žádnou vědomou pozornost a jejich vliv na naše zdraví je minimální. Každá vědomá myšlenka – a mnoho nevědomých – však vyvolává fyziologickou reakci.
Všechny myšlenky, bez ohledu na jejich obsah, nejprve vstoupí do našeho systému jako energie. Myšlenky obsahující emocionální, mentální, psychickou nebo duchovní energii vyvolávají biologické reakce, které se ukládají v naší buněčné paměti. Právě takovým způsobem proniká každodenní zkušenost pozvolna do našeho systému.”

Druhý princip: Osobní síla je pro zdraví nezbytná

“Síla je základem lidské existence”, popisuje Myssová. “Naše postoje a vzorce přesvědčení, ať pozitivní či negativní, představují pouze způsob, jakým definujeme a užíváme či neužíváme sílu. Potíže se silou se nevyhýbají nikomu. Můžeme se potýkat s pocity nedostatečnosti nebo bezmoci, usilovat o kontrolu nad ostatními lidmi a událostmi, abychom z nich mohli čerpat sílu nebo si vytvořit pocit bezpečí (což je v tomto případě synonymum pro sílu) v osobních vztazích. Mnozí lidé onemocní, když přijdou o něco, co pro ně představuje sílu (peníze, milenec, rodič nebo dítě). Náš vztah k síle je podstatou našeho zdraví.
První princip, podle něhož je biografie naší biologií, úzce souvisí s druhým principem, totiž že osobní síla je nezbytná pro zdraví. Síla působí jako prostředník mezi vnitřním a vnějším světem a přitom komunikuje jazykem mýtu a symbolů. Vezměme si například nejběžnější symbol síly – peníze. Když si člověk zvnitřní peníze jako symbol síly, jejich nabytí a kontrola pro něj představují také symbol zdraví: když získá peníze, jeho biologický systém přijímá signály, že do jeho těla proudí síla. Jeho mysl vysílá do biologického systému nevědomou zprávu: „Mám peníze. Jsem zabezpečený. Mám sílu a všechno je v pořádku.“ Tato pozitivní zpráva vytváří zdraví.
Peníze samozřejmě nikomu nezaručí zdraví, ale jejich nedostatek se bezpochyby pojí s bezmocí a nemocí. Vyděláváte-li málo nebo najednou přijdete o peníze, váš biologický systém může zeslábnout. Vzpomínám si na muže, který v polovině osmdesátých let vydělal peníze ze všeho, na co sáhl. Jeho firma prosperovala a on sám měl energii deseti lidí. Pracoval do večera, dlouho do noci se bavil ve společnosti a ráno byl v práci jako první. V říjnu 1987 došlo ke krachu na burze cenných papírů, který postihl i jeho firmu – během několika měsíčů se mu zhoršilo zdraví. Měl migrény, poté se přidaly bolesti spodní části zad a nakonec vážné střevní potíže. Nemohl už do večera pracovat ani chodit do společnosti jako dřív a veškerá jeho činnost spočívala ve snaze udržet si svoji finanční situaci.
Ten muž netušil, že své zdraví „nastavil“ na vydělávání peněz, ale jakmile onemocněl, souvislost mezi zdravím a penězi byla okamžitě zřejmá.

Všichni máme bezpočet symbolů síly a každý takový symbol má svůj biologický protějšek. Mladý zubař s rakovinou slinivky břišní měl jako symbol síly svou práci. Protože však začal práci nenávidět, den za dnem ztrácel sílu. Úbytek síly vyvolal biologickou reakci, která nakonec vyvolala neléčitelnou nemoc.
Naše životy jsou vystavěny na symbolech síly: penězích, moci, titulu, kráse, bezpečí. Lidé, kteří zaplňují naše životy, a rozhodnutí, která činíme každým okamžikem, představují výrazy a symboly naší vlastní síly. Často váháme, zda se máme vzepřít člověku, který má podle našeho názoru větší sílu než my, a mnohokrát s něčím souhlasíme jenom proto, že jsme přesvědčeni, že nemáme sílu odmítnout. Mnohé situace a vztahy určuje poměr síly: kdo ji má a jak si může udržet svůj podíl.
Naučit se symbolickou řeč energie znamená naučit se hodnotit stav vlastní síly a síly ostatních lidí. Energetická informace je vždy pravdivá. Můžete s něčím na veřejnosti souhlasit, ale vaše energie prozradí, jak se skutečně cítíte, a skutečné pocity se nějakým symbolickým způsobem vždy projeví. Náš biologický a duchovní systém se snaží vyjádřit pravdu a vždy nalezne způsob, jak to udělat.
Musíme si uvědomit, co nám dává sílu. Vyléčení z jakékoliv nemoci napomůže, když rozpoznáme své symboly moci, symbolický a fyzický vztah k těmto symbolům a budeme vnímat informace, které nám o nich podává tělo a intuice.”

Třetí princip: S léčením si můžete pomoci sami

Asi nejdůležitější v jakémkoliv léčení je fakt, že člověk musí sám chtít se léčit a musí najít sílu si pomoci. Myssová toto rozvádí: “Energetická medicína je holistická filosofie, která učí: „Jsem zodpovědný za své zdraví. Na jisté úrovni jsem se proto podílel na vzniku této nemoci. Mohu se podílet na jejím vyléčení, tím že vyléčím sebe sama neboli svou emocionální, psychickou, fyzickou, duchovní bytost.“
Vyléčení ovšem neznamená uzdravení z fyzické nemoci, které nastane, když jsme úspěšně zastavili nebo ukončili fyzický postup nemoci. Odstranění nemoci na fyzické úrovni však nemusí znamenat, že pominulo emocionální a psychické napětí, které bylo součástí této nemoci. V takovém případě je možné, a často pravděpodobné, že se nemoc znovu objeví.
Proces léčení v rovině fyzického těla je pasivní; to znamená, že pacient má sklon podrobit se předepsané léčbě, místo toho aby se aktivně postavil nemoci a opět nabyl zdraví. Léčení v pravém slova smyslu je naopak aktivní vnitřní proces, který zahrnuje přehodnocení vlastních postojů, vzpomínek a přesvědčení s cílem zbavit se všech negativních vzorců, které brání plnému emocionálnímu a duchovnímu uzdravení. Taková vnitřní inventura vede nevyhnutelně k přezkoumání vnějších poměrů a k snaze udělat takové změny v životě, které uvedou v činnost vůli – vůli vidět a přijmout pravdy o vlastním životě a o tom, jak jsme užívali své energie, ale také vůli začít používat energii k vyjádření lásky, sebeúcty a zdraví.”

Walter Lübeck prozkoumal důkladně některé z kořenů léčivého systému Reiki v teorii i v praxi, a to kromě Japonska i na mystickém ostrově Bali, v Hongkongu – na prahu Číny, na rozsáhlých cestách po jižní Indii. Umožnily mu to více než desetileté zkušenosti s různými formami vnitřního bojového umění, s asijskou filosofií a spiritualitou, stejně jako i rozličné asijské metody Čchi-Kungu a Nei-Kungu.
Kromě jiného jej cesty zavedly k jedné rodině, žijící poblíž města Trivandrum (Tiruvanantapuram, Kerala), v níž si její členové předávají z generace na generaci již 800 let tajemství duchovní léčby rukama a dodnes ji provozují jako své povolání. Způsob léčby, nezbytné zasvěcovací rituály a filosofie se tak podobají systému Reiki, založenému Dr. Usuim, že se mu už tehdy, na počátku 90. let zdálo nad Slunce jasné, že obě metody musí mít společné kořeny. Mnohem později se mu to potvrdilo bez nejmenších pochybností díky vědeckým průzkumům Marka Hosaka.
V rodinné knihovně se nacházejí knihy z období počátku této tradice, napsané dosud tradičním způsobem na palmových listech, jež obsahují vysvětlivky k nejrůznějším aspektům tohoto léčebného umění. Jejich tehdejší nositel linie mi sdělil, že síla k léčení, jež je uskutečňováno pokládáním rukou, vyzařuje od Velké Bohyně. Tehdy jsem tuto výpověď ještě nepochopil v její plné šíři, když si však pozorně přečteš tuto knihu, zjistíš, že s Reiki je to naprosto stejné.

Kapitola 3: O tradičních zasvěceních Reiki

V této knize jsou podrobně vysvětleny v teorii i v praxi tradiční symboly a mantry Usuiho systému přírodního léčení. Ústřední význam má použití těchto nástrojů při zasvěcování, při nichž se žákům otevírají mnohostranné schopnosti Reiki. Walter Lübeck dodává, že mu tyto starobylé rituály připadají ještě dnes jako zázrak, i když je sám již po léta provozuje a tak často zažívá společně se svými žáky jejich nikdy neopominutelné, podivuhodné, přímé i nepřímé účinky.

Určité schopnosti aktivní práce s energií (například léčení) i pasivní práce s energií (třeba jasnovidectví) dostanou někteří jedinci přímo v kolébce díky své – odpovídajícím způsobem vyčištěné – pozitivní karmě, již zdědili ze svých předchozích inkarnací. I tyto velké talenty však musí poctivě a s velkou trpělivostí projít vzděláním a výcvikem, aby spolehlivě získaly praktickou dovednost. Většina lidí musí – chce-li získat tyto schopnosti – intenzivně cvičit po mnoho let, než začnou rezonovat s těmito ohromnými silami – a to samozřejmě kromě vzdělání a výcviku, které k tomu přirozeně vždy patří. Od prvních zmínek o člověku tak stojí duchovně hledající před ohromnou výzvou, v níž se nabízí tolik nádherných schopností, získaných přímo z Boží blízkosti, které nejen že ulehčují život naprosto přirozeným způsobem, mohou být navíc i nanejvýš účinnou podporou vlastní cesty k osvícení a duchovnímu probuzení. Pokud však musí být větší část života využita pouze k získání několika málo schopností tohoto typu, nezbývá již mnoho příležitostí využít jich pro vlastní cíl v procesu duchovního uskutečnění. Většina lidí kromě toho nemá a ani nikdy neměla dostatek času, zabývat se kromě svých každodenních starostí ještě takovou opovážlivostí. A někdo také musí obdělávat pole, tisknout knihy a pak je prodávat, péci chleba a stavět domy. Ve všech pohořích tohoto krásného světa nenajdeme dostatek útulných jeskyní, aby pojaly ty miliardy lidí, jež se vydají na cestu člověčenství. A kdo je bude živit, když budou celé dny jen meditovat a snít o definitivním osvícení?
Aby bylo možno postoupit kupředu, musí být zkrátka běžně a rychle k dispozici určité duchovní schopnosti, jež se za normálních okolností probouzejí teprve po dlouhém cvičení a studiu. Mazané, že?
Rozseknutím tohoto gordického uzlu je zasvěcení! Ve všech duchovních tradicích, které znám, předávají vzdělaní a oprávnění lidé svým žákům odpovídající schopnosti, aby se k nim mohli snáze dostat a aby mohli dosáhnout velkého pokroku ve svém osobním vývoji v neporovnatelně kratším čase a aby – zcela mimochodem – mohli pomáhat svým spoluobčanům se zvládáním typických životních problémů, jako je nemoc, chudoba, neštěstí apod.
Známými příklady zasvěcení jsou: Shaktipad v hinduismu; zasvěcování do manter, například v systému transcendentálních meditací (TM); Kríja Jóga; Diksha.
Prostřednictvím zasvěcení se v člověku v podstatě uvolní určité schopnosti. Výcvik a vlastní zkušenosti jsou však stále ještě zapotřebí k tomu, aby se s nimi naučil efektivně a účelně pracovat. Zasvěcením sice může dojít k podnícení rozvoje osobnosti, případové lekce, rozhodování, cvičení k rozvoji vnímání, zkoušení nových postupů a způsobů jednání, překonání ega a podobné záležitosti, to vše musí každý dosud zvládnout sám.

Velký indický mistr Paramhansa Jógananda se narodil 15. 1. 1893 v Górakpuru v severovýchodní části Indie, blízko Himaláje. Jmenoval se Mukunda Lál Góš. Jeho rodiče byli zasvěcení žáci známého mistra Lahiri Mahasaje, který byl žákem Babadžího. Když rodiče narozeného Mukundu odnesli k duchovnímu požehnání, Mistr Lahiri Mahasaja řekl:
“Toto dítě bude velký jogín a povede hodně duší do Království Božího.” Ale i dříve než se Mukunda narodil, velký mistr předpověděl jeho duchovní misi.

Když Jóganandovi bylo kolem 10 let, došlo k jedné zvláštní události. Během meditace se v rukou matky Jóganandovy zmaterializoval talisman, který mu měla po smrti zanechat. A když Jógananda dostal do rukou tento talisman, najednou se oživily vzpomínky na minulé životy. Přes tento talisman dostával svaté vzkazy od všech svých Učitelů – Guruů z minulých životů, kteří tajemně vedli každý jeho krok. Co všechno bylo v tomto materializovaném talismanu napsané, Jógananda nemohl bohužel říct ani ve své známé knize Autobiografie jogína.

Na jaře roku 1910 ve svatém místě Banárasu potkává svého Gurua Swámího Šrí Juktešvara, který ho měl připravit pro svatou misi krija jógy na Západě (v Americe).

V roce 1920 byl Jógananada svými duchovními učiteli vyslán do USA na mezinárodní kongres jako představitel náboženských liberálů, aby na Západě šířil učení krija jógy a sjednocoval myšlenky jógy, hinduismu a křesťanství. V roce 1925 založil v Los Angeles společnost SRF (Self Realization Fellowship). V této době začala jeho mise učení staré indické metody krija jógy. Zpočátku objížděl Ameriku a vyučoval osobně. Když však bylo žáků mnoho, vytvořil soubor lekcí, které byly žákům zasílány poštou. Učení krija jógy pak v Americe šířil plných 32 let.

V roce 1946 vydal Jógánanda knihu Životopis jógína, která se setkala a stále setkává s obrovským ohlasem a byla přeložena do mnoha světových jazyků. Jeho autobiografie se během půlstoletí stala vůbec nejčtenější knihou o indické duchovní kultuře. Bylo to totiž poprvé, co autentický hinduistický jogín sepsal příběh svého života pro západní čtenáře.

Jógánanda v něm vylíčil se živými podrobnostmi řadu let svého duchovního výcviku u mistra podobného Kristu, a odhalil fascinující a málo známou etapu moderní Indie. Jemné ale pevné zákony, na jejichž základě konají jogíni zázraky a dosahují sebeovládnutí, jsou tu vyloženy s vědeckou jasností. Jsou popsané i barvité kapitoly o autorově návštěvě u Mahátmy Gándhího, Sira Džagadiščandry Bosého a Rabindranátha Thákura. Pro svou univerzalitu lze knihu doporučit příznivcům všech duchovních směrů.

Životopis jogína v českém překladu předního českého indologa Dr. Dušana Zbavitele (Aquamarin, 1995) si můžete koupit v nejrůznějších knihkupectvích nebo zdarma stáhnout anglickou verzi zde nebo na tomto odkazu.

Kromě Autobiografie jógína sepsal Jógánanda komentáře k Bhagavad Gitě pod názvem „God Talks with Arjuna - The Bhagavad Gita“ a komentáře k bibli „The Second Coming of Christ: The Resurrection of the Christ Within You“, které jsou dostupné v angličtině. Dále byla vydána celá řada dalších knih, které jsou sestaveny z jeho přednášek a lekcí, např. Journey to Self-Realization, Man’s Eternal Quest, The Divine Romance, Where There Is Light a další.

P. J. byl 7. 3. 1952 pozván jako host na banket, který pořádal indický velvyslanec v Los Angeles. Po skončení své promluvy vstoupil do mahasamádhi – stavu, v němž osvícení jogíni vědomě opouštějí své fyzické tělo. Zajímavé je, že jeho tělo ještě 20 dnů po smrti neukazovalo žádné známky rozkladu, ani zápachu a naopak zářilo. I tímto způsobem chtěl Jógananda ukázat světu vzácnost a hodnotu jógy. Takto byla ukončena jeho mise na zemi jako inkarnace Lásky. Svým bližším žákům říkal, že se zase vrátí za 200 a bude žít v Himaláji. prorokoval, že hodně žáků, kteří žili s ním v ášrámu, se také narodí ve své další inkarnaci v Himaláji silou zákona karmanu a budou pokračovat v hledání Boha.

Napsal: Ifet Hodžič.

O autorovi
Chögyam Trungpa (1940-1987) byl velmi obdivován jako meditační mistr, učitel a umělec. Je autorem mnoha knih o buddhismu a meditační cestě, mezi jinými je to Protnutí Duchovního Materializmu, Mýtus Svobody a Meditace v akci.
Trungpa Rinpoče se narodil ve východním Tibetu. Jako vtělený držitel tradice škol tibetského buddhismu Kagyü a Nyingma, byl nejvyšším opatem klášterů Surmang, kde obdržel ve věku osmnácti let titul Khenpo (srovnatelný s titulem doktor teologie, filosofie a psychologie).
Když Číňané v roce 1959 provedli invazi do Tibetu, Chögyam Trungpa uprchl do Indie. Zde ho jmenoval Jeho Svatost Dalai Lama duchovním poradcem ve škole mladých lamů.
V roce 1963 odcestoval do Anglie, kde navštěvoval Oxfordskou univerzitu. V roce 1970 byl pozván Chögyam Trungpa do USA, aby zde vyučoval. Usídlil se v Boulderu, v Coloradu. Intenzivně cestoval, vyučoval a založil více než sto meditačních center v USA, Kanadě a Evropě. Mezinárodní organizace Vajradhatu (nyní organizace Shambhala), kterou založil v roce 1973, koordinuje činnost těchto center.

Vytváření osvícené společnosti

Učení Shambhala je založeno na předpokladu, že existuje základní lidská moudrost, která může pomoci rozřešit světové problémy. Tato moudrost nepatří výlučně žádné kultuře nebo náboženství, nepochází pouze z Východu nebo ze Západu. Spíše je to tradice lidského bojovnictví, která existovala v mnoha kulturách a v různých údobích historie.

V Tibetu, stejně jako v mnoha jiných zemích Asie, jsou známy příběhy o legendárním království, které bylo zdrojem vzdělanosti a kultury současných asijských společností. Podle legendy vládli v této zemi rozkvětu a míru moudří a soucitní vládcové. Obyvatelé byli rovněž vzdělaní a laskaví, takže celkově bylo království vzorem společnosti. Toto místo se nazývalo Šambhala.
Říká se, že ve vývoji společnosti Šambhala hrál důležitou roli buddhismus. Legenda vypráví, že prvnímu králi Šambhaly, Dawa Sangpovi, předal Šakjamuni Buddha pokročilá tantrická učení. Tato učení, která jsou uchována jako Kalačakra Tantra, se považují za jednu z nejhlubších moudrostí tibetského buddhismu. Legenda říká, že poté, co král přijal učení, začali všichni lidé Šambhaly meditovat a vstoupili na buddhistickou cestu milující laskavosti a zájmu o všechny lidské bytosti. Nejen králové, ale všichni ostatní obyvatelé království se tak stali velmi vyspělými lidmi.
Mezi Tibeťany je rozšířena víra, že království Šambhala může být ještě objeveno, skryté někde ve vzdáleném himálajském údolí. Je rovněž známo množství buddhistických textů, které poskytují detailní, ale obtížně srozumitelné pokyny k tomu, jak Šambhalu najít, ale názory se liší v tom, zda popisy mají být brány doslovně, nebo jen metaforicky. Mnoho textů také detailně popisuje samotné království. Například podle Velkého komentáře ke Kalačakře od uznávaného buddhistického učitele z minulého století Miphama, je země Šambhala severně od řeky Sita a je rozdělena osmi horskými hřebeny. Palác Rigdenů, královských vládců Šambhaly, je postaven na vrcholu kruhovité hory ve středu země. Mipham říká, že tato hora se nazývá Kailasa. Palác jménem Kalapa se rozkládá na mnoha čtverečních mílích. Před ním, směrem k jihu, je krásný park Malaya a ve středu parku je chrám zasvěcený Kalačakře, který postavil Dawa Sangpo.
Další legendy říkají, že království Šambhala zmizelo před mnoha staletími ze zemského povrchu. Celá společnost se v určité době stala osvícenou a království se povzneslo do jiné, více nebeské říše. Podle těchto legend rigdenští králové ze Šambhaly stále sledují lidské záležitosti a jednoho dne se vrátí na zem, aby zachránili lidstvo před zkázou. Mnoho Tibeťanů věří, že velký bojovník, král Gesar z Lingu, byl veden a inspirován rigdenskými králi a moudrosti Šambhaly. V tom se odráží víra v nebeskou existenci království. Neznamená to, že by Gesar do Šambhaly jezdil, jeho spojení s královstvím bylo duchovní. Gesar žil přibližně v 11. století a vládl v provinčním království Ling, které se nachází ve východním Tibetu v provincii Kham. Po skončení jeho vlády se pověsti o jeho úspěších vládce a bojovníka rozšířily po celém Tibetu a staly se nakonec největším eposem tibetské literatury. Některé legendy říkají, že Gesar znovu přijede ze Šambhaly v čele vojska, aby porazil ve světě síly temna.
V nedávné době někteří západní učenci vyjádřili názor, že Šambhala by skutečně mohla být jedním z království, která jsou historicky dokumentovanými královstvími starověku, jako je například království Zhang-Zhung v centrální Asii. Mnoho učenců však pojímá legendy o Šambhale jako pouhý mýtus. I když je snadné odbýt otázku království Šambhala tím, že jde o čirý výmysl, je současně možné vidět v této legendě hluboce zakořeněné a velice živé lidské přání po dobrém a plném lidském životě. Ve skutečnosti mezi mnoha tibetskými buddhistickými učiteli existuje dlouho tradice, která nechápe království Šambhalu jako nějaké vnější místo, ale pojímá je jako základ nebo kořen bdělosti a zdraví, který existuje jako potenciál v každé lidské bytosti. Z tohoto hlediska není důležité rozhodnout, zda je království Šambhala smyšlenka nebo skutečnost. Měli bychom však tento ideál osvícené společnosti, který Šambhala představuje, ocenit a měli bychom ho napodobit.

Bytí a osvícení

Bytí není jen venku, nýbrž také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitřnější neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že je můžete vnímat jako své nejhlubší já neboli svou pravou přirozenost. Ale nesnažte se mu porozumět svou myslí. Nesnažte se je pochopit racionálně.
Bytí můžete poznat jedině tehdy, když je vaše mysl v naprostém klidu. Když soustředíte svou pozornost plně a intenzivně v přítomném okamžiku, můžete Bytí vnímat, ale nikdy je nemůžete pochopit rozumově.

Slovo osvícení vyvolává představu jakéhosi nadliského výkonu, což egu dokonale vyhovuje, nicméně osvícení je prostě váš přirozený stav prožívané jednoty s Bytím. Je to stav spojitosti s něčím nesmírným a nezničitelným, s něčím, co je téměř paradoxně vámi a co je zároveň mnohem větší. Osvícení je nalezení vlastní přirozenosti za hranicemi slov a formy.

Neschopnost vnímat tuto spojitost vyvolává falešnou představu, že jste odděleni od svého já i od vnějšího světa. Ať už vědomě či nevědomě vnímáte sami sebe jako izolovaný fragment. Žijete ve strachu a vnitřní a vnější konflikty se stávají něčím normálním.

Největší překážkou vnímání reality spojitosti je vaše ztotožnění s vaší myslí, jež vás nutí nepřetržitě myslet. Neschopnost přestat myslet je hrozná nemoc, ale my si to obvykle neuvědomujeme, protože jí trpí téměř každý, takže to považujeme za normální. Tento ustavičný mentální hluk vám nedovoluje najít vnitřní klid, jenž je neoddělitelný od Bytí.

Ztotožnění s myslí vytváří neprůhlednou clonu pojmů, představ, slov a definic, které znemožňují skutečné vztahy. Tato clona myšlení stojí mezi vámi a vaším já, mezi vámi a ostatními lidmi, mezi vámi a přírodou a mezi vámi a Bohem. Právě tato clona vytváří falešnou představu oddělenosti, představu, že na jedné straně jste vy a na druhé straně všechno ostatní. Proto zapomínáte na základní fakt, že pod fyzickými jevy a oddělenými formami jste totožní se vším, co existuje.

Mysl je výborný nástroj, pokud ji používáte správným způsobem. Používáte-li ji nesprávným způsobem, může být velice destruktivní. Řečeno přesněji, obvykle svou mysl nepoužíváte špatným způsobem – vy ji totiž nepoužíváte vůbec. Vaše mysl používá vás. A to je vaše nemoc. Věříte, že jste svou myslí. To je však falešná představa. Nástroj vás začal ovládat.